Jak jsem se přestěhovala do zahraničí a nezbláznila se 2. část | BLOGAPEŠŤ

Ahoj všichni, vítám vás u druhé části počteníčka o tom, jak probíhalo moje stěhování do Budapešti. Pokud jste na mém blogu poprvé, první část si můžete přečíst tady, ať vám to dává trochu smysl.

Mezi balením a samotným stěhováním jsem měla pauzu, protože jsem jela do Španělska na filmový veletrh. Po týdnu stráveném v Barceloně ale nastala další realita.

Odstěhovat do Budapešti ty zabalený krámy. 

… “Když se rozhlídnu po bytě a vidím všude ty krabice, plný tašky a haldy věcí, skoro se mi chce brečet. Nehledě na to, náš byt v Praze mám fakt ráda. Je ale na čase se sebrat a začít se těšit na nový zážitky. Vrátit se do Prahy můžu přece vždycky a kdy jindy dělat takovýhle rozhodnutí, když ne teď, že jo”, říkám si.

Dopředu jsme si přesně naplánovali každý den našeho přesunu. “V pátek dopoledne si půjčíme v Praze dodávku. Přijede ségra, všecko odnosíme do dodávky a vyrazíme do Buda. Žádnej stres, máme čas. Spoustu času. V sobotu se v novým bytě v klidu vyspíme, všecko vynosíme z dodávky domů a pak si budeme už jen užívat. Ukážeme ségře město, vezmeme jí na skvělý pivo, který tu mají kousek od našeho bytu a v neděli v klídečku zase pojedeme do Prahy, kde vrátíme dodávku. Je super, že ji vezmou zpátky i takhle o víkendu. V pondělí vyrazíme busem do Buda a máme to. Úúúúplně na pohodu to bude, neboj”, uklidňuje mě přítel.

Asi vás napadlo, že tak úúúúplně v pohodě to nakonec samozřejmě nebylo.

První kámen úrazu byl, že bylo potřeba vyřešit v Praze pár nečekaných komplikací, takže nosit věci do dodávky se začalo až o hodně později, než bylo původně v plánu. To si ale člověk nikdy naplánovat nemůže. Když se něco má pokazit, tak se to stane a nedá se s tím nic dělat. A už vůbec není dobrý se tím jakkoliv trápit. (Jojo, chytrý řeči. Ale já byla ve stresu samozřejmě pro jistotu za nás všechny, jako vždycky.)

Ségra nám přijela na pomoc i s připraveným obědem v krabičkách, včetně vidliček. Věděla, že už mám skoro všechno zabalený a mimo to, je úplně úžasná. Táhla to všechno přes hodinu autobusem a pak půl hodiny metrem, který zrovna ten víkend přestalo jezdit, takže musela náhradní dopravou. Tak nějak si myslím, že to byl nejchutnější oběd ze všech obědů v Praze ten den.

Měli jsme nádherný byt. Bylo v něm útulno a krásně. Byl to náš domov. A byl v 5. patře. Bez výtahu.
Konečně se mohlo začít nosit věci z bytu do dodávky.
Nahoru a dolů. Nahoru a dolů. Venku bylo toho dne asi 30 stupňů. Pocitově tak 135 stupňů. Nahoru a dolů. 

Když ta horská tůra do našeho 5. patra konečně skončila, byla plná celá dodávka. “Celá ta velká dodávka?” vytřeštila jsem oči. Ano, celá.

Nosit se přestalo až kolem 6 večer. Už jsme měli hlad, tak jsme se před tou cestou zašli zprasit do KáeFCéčka, který bylo hned u bytu. KFC jsem měla v životě čtyřikrát. Mekáč nejím vůbec a celkově těmhle fastfood záležitostem nefandím. V ten podvečer to kuře ale bodlo neskutečně.

Přežraný a lehce unavený konečně vyrážíme na cestu. Už po 10 minutách v autě chápeme, že to nebude jen tak. Je pátek odpoledne. První den letních prázdnin, směr Brno – Bratislava – Budapešť. Chápete, co vám chci naznačit? Naštěstí existuje Waze, který nás hezky vyvedl ze všech zácp, ze kterých mohl.

Kolaps dopravy, snapchat – suzifromtheblog

Dodávka byla super. Přítel dodávku nikdy neřídil a i přes to, že mu to šlo skvěle, já byla celou cestu v prdeli z toho, že se někde zabijeme. Už jsem viděla ty moje věci někde na poli vysypaný, jak mi je rozkrádají nějaký kolemjdoucí. Ty objížďky lesama a my ve velký dodávce plný věcí… Fuj, je mi zle jen si na to vzpomenu. A před náma pořád ještě hodně hodin cesty.  #DramaQueen

Zastavujeme na benzínce u slovenských hranic, kvůli dálniční známce. Kafe mají jako vždy strašně hnusný (naděje, že Costa Coffee Express bude terno mezi benzíkovejma kafema mizí hned při prvním loku) a pán za kasou nám oznamuje, že dálniční známky už se neprodávají. Musíme před hranicema na registraci značky nebo co. “Copak jsem teď deset let spala v ledu a vzbudila jsem se do nový éry vyspělý technologie?” Nechápu. Dobře tedy, jedeme někam na hranice kvůli registraci.
Na parkovišti u registrace stojí asi deset aut rodin s dětma, který se nemůžou dočkat na svoje první prázdninový zážitky. Čekala jsem to teda daleko horší, registrace je vyřízená asi za 10 minut a hned jsme zase na cestě. “To bude brnkačka”, říkám si. Už je noc a nemůžeme se dočkat až budeme v Budapešti. Můj miláček, dneska v roli řidiče, je naprosto v pohodě, žádná únava na něm není znát. Což mě dost překvapuje, po těch asi 100 vyšlapanejch patrech se stěhovací zátěží. Ségra taky dobrý, jen já začínám být unavená. To je ten stres. Vyčerpává a unavuje. Pryč s ním!

Blížíme se před hranice s Maďarskem, kde taky musíme udělat registraci. Registrace se dá udělat v obou případech i přes internet, což by bylo super vědět dřív, než jsme se na tuhle pouť vydali. To by to ale musel někdo z nás tří nejdřív tušit. Ponaučení milé děti, pojedete-li za mnou nebo někam jinam do zahraničí vozem, zaregistrujte se tady.
Už fakt potřebujeme se ségrou čůrat, tak zastavujeme na benzínce před hranicema. Tak děsný místo jsem dlouho neviděla. Skoro nikde žádná holka, jen já, ségra a zahalená asi ženská od hlavy až k patě na dámskejch záchodech. S_U_P_E_R. Vypadalo to tam, jak při noci oživlých mrtvol. Samej uslintanej kamioňák, dokážete si to představit sami.
Když jsem se na sebe na toaletách podívala do zrcadla, potvrdila se mi moje velká obava, kterou jsem měla už od slovenskejch hranic. Udělal se mi na puse opar. A hned dvakrát. Na horním i spodním rtu. “To je v prdeli”, pomyslím si. Tak je to jasný, zase ten stres. Z benzínky jdeme hodně rychlým krokem. Už ať jsme pryč.

Přijíždíme konečně k poslední registraci a nechápu co se děje. Všude stojí spousta aut. Buď jsme chytli tu vlnu, co jede někam na Balaton nebo kam a nebo nás napadli ufoni a všichni chtějí rychle zmizet, jen my o tom nevíme. Zastavujeme v davu aut a přítel jde všecko zařídit. Sedíme se ségrou v dodávce a nemůžeme se dočkat, až zase vyjedeme. K našemu cíli už je to jenom kousek. Pozoruju ty rodiny, co chodí kolem aut. Rodiče, kteří nechají po tom parkovišti běhat děti ve tmě, protože s nima byli takovou dobu zavřený v autě a chtějí mít chvíli klid. Děti, který běhají v naprostý tmě před přijíždějícíma autama, který řídí unavení řidiči. Nechápu to, ale nemá smysl to řešit.
Čekáme. Je noc a mě přemáhá únava. Po hodině se budím na stejným místě, na hranicích na parkovišti před registrací. Nechápu co se děje, mám o přítele strach, mobil si nechal v autě. Chtěla jsem se po něm jít podívat, ale to bychom se už asi v těch davech nikdy nenašli. Ať to nenatahuju – čekali jsme tam skoro DVĚ HODINY! Dvě hodiny a dva opary na tlamě, hezký skóre.
Posledních 50km před Budapeští se zdálo jako věčnost. Nemohla jsem se dočkat až tam budeme. Už se jen modlit, ať najdeme místo na zaparkování a jdeme spát!
Blok jsme objížděli kolem baráku jen dvakrát, než jsme našli, kde dodávku zaparkovat. Rychle do bytu, rozložit a rozestlat ségře náš epesní gauč a dobrou noc!

Jsme tu, snapchat – suzifromtheblog

Vzbudili jsme se do nádhernýho dne. Vydali jsme se ven na snídani a hned zase zpátky, ať můžeme konečně dokončit to stěhovací utrpení. Bylo šílený vedro. Před naším domem se uvolnilo místo pro dodávku, tak jsme si tam se ségrou demonstrativně sedly, aby nám ho nikdo nevyfouknul. Přeparkovali jsme dodávku a začalo nošení. Netrvalo nám to dlouho, výtah udělal svoje. Za necelé dvě hodiny bylo hotovo. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Ze srdce mi spadl takovej kámen, že to muselo být slyšet až v Praze. Sprcha a pivo. To byl náš plán. Vyrazili jsme do města, na jídlo, na pivo a bylo nám krásně. 

bez pěny, ale výborný!

tady to máte, takováhle je stěhovací realita

V neděli jsme naskočili do dodávky a vyrazili směr Praha. Cesta zpátky už byla naprosto bez komplikací a utekla perfektně rychle. Jak překvapivé, že.
Přijeli jsme do Prahy, vrátili dodávku a čekala nás poslední noc v našem bytě. Ráno jsme se s bytem rozloučili, zamáčkla jsem slzu a vyrazili jsme na bus do Budapešti. Cestou mi bylo strašně blbě, měla jsem žaludeční potíže a v busu nefungoval záchod… Ale to je na dlouhý povídání a tenhle post už je i tak dlouhej dost… :))

Ještě teď nemůžu uvěřit, že to máme za sebou (stěhování i tu cestu busem). Už teď se děsím toho stěhování do Prahy. Možná by bylo lepší to tady všechno nechat…

No tak to teda nebylo, to kecám. Ani omylem!

Ještě jednou díky ségře za pomoc. Bez ní by to byla daleko horší jízda.


Už pro vás píšu další blogapešť články, baví vás to vlastně vůbec číst? 😀

Chystáte se do Budapešti?

Mějte se krásně,

Vaše ∞ Suzi