JAK JSEM BYLA ZASE JEDNOU ZA BLBEČKA | BLOGAPEŠŤ

Začátek ledna se nese každý rok ve znamení předsevzetí, nových začátků a odhodlání, se kterýma se jiný měsíce nemají šanci rovnat. První půlka se ale taky nese ve znamení tenčích bankovních účtů a poloprázdných peněženek. Co si budeme povídat, prosinec prostě je jeden z těch finančně náročnějších měsíců v roce. Většina peněz je pryč a co nebylo pryč, to se poztrácelo o silvestrovský noci. No jo, jenže ona je tady ještě celá půlka ledna, kterou je potřeba přežít a vydržet do výplaty.


Přesně v tomhle stádiu jsem byla ještě před týdnem i já. Lednice byla skoro prázdná, kapsa vysypaná a 30ti denní výzva v procesu. Předsevzetí si nedávám, ale do výzvy jsem se hned první den roku pustila. Konečně přišla vegetariánská varianta sacharidových vln, takže jsem neváhala a najela jsem na ní naplno. To, co mi roste na zadku, se totiž nejdřív tvářilo jako kamarád, ale teď už se mi to nelíbí ani trochu, takže bylo na čase začít něco dělat. Ono je moje cvičení sice fajn, ale když se každej večer projdete dvacetkrát kolem lednice a sežerete všechno, na co narazíte, je vám to úplně k  ničemu.
Smyslem výzvy je jídelníček, kterej musíte dodržovat. Což mi nevadí, protože podobně bych se stravovala i normálně, kdybych nebyla líná připravovat si jídlo předem. Jídelníček vypadá úplně v pohodě, protože spoustu věcí doma máte a nějak vám při prvním pohledu do něj přijde, že potřebujete dokoupit jen pár drobností. JENŽE. Takhle je to pouze prvních pár dní. To, že máte po svátcích prázdnou lednici a na jídelníček jste koukali tak akorát jedním okem a doma těch věcí vlastně většinu nemáte, než máte, přijdete až ve fázi, kdy jízdu jedete naplno, máte motivaci a velkou dávku odhodlání.

A tak se Zuzanka opět vydala s poloprázdnou peněženkou do maďarského obchodu na vlastní pěst. Tentokrát měla za úkol koupit kvalitní potraviny za trochu rozumnější peníze než jindy. (Hehe, pamatujete na zážitek s moukou?)

Po hodině a půl nakupování jsem se postavila do fronty u pokladny, ve které jsem stála 35 minut! Zabalená v kabátě, protože se prostě nebudu svlíkat, v čepici a se spoustou těžký zeleniny, ze který už mám tou dobou ruku vytahanou až na zem. Proč jsem si nevzala velkej jezdící košík? Protože se mi to přece všecko vejde do malýho no jasně a protože na přetlačovanou v obchodě v oblíbeným důchodcovským čase mám prostě moc slabý nervy.
Koupila jsem všechno ale zaboha jsem nemohla sehnat oříšky. A zrovna ty ve výzvě fakt potřebuju.

V Maďarsku se platí forintem – HUF. Kurz je něco kolem 10. Pokud tedy chcete forintovou částku převádět na částku v korunách, stačí čárku posunout o jednu nulu a máte přibližný přepočet.

Např. 10 000 HUF = přibližně 1 000 CZK – tak si částky přepočítávám v rychlosti já.

Protože ještě pořád nedokážu přemýšlet ve forintech.


Minule jsem u nás ve Sparu kupovala vlašáky a byly fakt docela drahý. Tentokrát neměli oříšky vůbec, tak jsem se vydala totálně upocená, unavená, hladová a jen tak tak před omdlením do místního bio obchodu. Byla to moje poslední šance oříšky koupit.

A tak táhnu tašky jako správně odhodlaná žena a už u vstupu do obchodu mě zaujal naprosto boží stojan s OŘÍŠKAMA! Díky bohu, mají je a ještě tak strašně N-Á-D-H-E-R-N-Ý! Koukám na cenu, 32… Jo, 32 korun, to je super! Nápis nad stojanem a jeho umístění mi dávají tušit, že se asi jedná o akci. Můžu se ale jen domnívat, protože maďarština opravdu není můj oblíbenej obor. Naházím mandle a lískáče do košíku a rychle ještě letím vybrat quinou. Jen co ji najdu, nestačím se divit! Quinoa za 2800HUF? WTF? Hledám nějakou trochu rozumnější variantu a najdu jedno balení, smutně se krčící vzadu v regálu. Kouknu na cenu – 790HUF. Můžete to být ono? Může. Ale jistý to není. Nevadí, tak to zkusíme, snad to bude v pořádku. Popisek na cenovce neseděl ale gramáž ano. Jako jediná ze všech ostatních balení.

Zase stojím u pokladny, haha, tentokrát naštěstí první. Za mnou se začíná tvořit pokladní kolona. Paní za pokladnou – oproti jiným dnům překvapivě nepříjemná vegan dáma (taková ta „vařím si vlastní mýdlo, šiju si šaty z pšenice  a všichni, kdo se jen podívají na maso, zaslouží být zatraceni“) napípává nákup a řekne maďarsky částku, který samozřejmě nerozumím, tak se podívám na pokladnu a… 6 900HUF!!! Za dvoje oříšky ve slevě a quinou?! WHAT? Aha, tak jsem quinou vzala tu drahou, sakra. Co se dá dělat no. Už se vidím, jak se s ní začínám dohadovat. Fronta je dlouhá a nervózní. Ukážu jí kartu, aby pochopila, že nebudu platit hotově. Jaká je její radost, když zadám špatně pin a ona musí celou transakci opakovat. UÁÁÁÁ.

Konečně zaplatím a celá zdrcená tou částkou odcházím z obchodu. Míjím stojan s oříškama ve slevě a dívám se znova letmo na cenu. Lískáče za 3230HUF!
Po tom dlouhým nakupování a přes všecku únavu jsem si blbě převedla částku a koupila oříšky za tři stovky. Dvoje. Doprdele.
Ano, počítání není moje silná stránka. Pokud k tomu mám i hlad, je to konec.

Tímto jedním nákupem jsem celou svojí dopolední snahu o rozumnější nákup poslala do háje a teď sbírám odvahu na další pokus. Ptáte se jestli ještě někdy půjdu do tohoto bio obchodu? Ano. Můžeme taky třeba žrát obyčejnou trávu nebo sajrajty, který se v hojný míře v řetězcích prodávají, samozřejmě, ale to bych si neodpustila:) Na jídle si prostě ujíždím, takže sebevětší krize mi nezabrání, hledat kvalitní potraviny za doufejme rozumnější peníze, než moje poslední dvoje oříšky.

Byli jste taky někdy takhle pěkně za blbečka jako já? Nebo jsem prostě jenom já takhle marná? 🙂

Vaše ∞ Suzi

 

Share:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *