OFFLINE IS THE NEW LUXURY

Ještě před sedmi lety jsem neměla a vlastně ani neznala Instagram. O chytrém telefonu, který dneska používám, se mi ani nesnilo. Z dovolených nemám fotky (rozuměj hezký, ostrý, použitelný fotky) a nikdy jsem je nikde nesdílela. Znamená to, že se ty okamžiky nikdy nestaly? Že můj život před tím vlastně ani nebyl?

“The Internet is for lonely people. People should live.”
― Charlton Heston

Miluju Instagram, Facebook už not so much.
“Ahoj, jsem Zuzka a jsem závislák, kterej bez Instagramu nevydrží ani 30 minut.” Ostuda, co?
Baví mě koukat na stories ostatních a taky na jejich fotky. Nacházím v tom jistou míru radosti a jen tak mě to bavit nepřestane. Všeho ale moc škodí, já vím.
Chybí mi ty časy, kdy jsme všichni byli offline. Doba, kdy jsme žili svoje vlastní životy tady a teď. Tenkrát jsme si spolu opravdu povídali a internet byl jen náš nástroj, ne droga. Neporovnávali jsme naše dny s celým světem a neměli jsme neustále pocit, že být perfektní je všeobecný standard, i když je to pro nás ve skutečnosti mnohdy spíš nedosažitelnej cíl. Internet je podle mě totiž dobrý sluha, ale zlý pán.

Minulý týden jsem se ocitla v Praze na několik dní nedobrovolně bez internetu. Chcete vědět jak to vypadalo?

Jak se tam dostanu?
I po pěti letech života v hlavním městě mám pořád problémy s dopravováním se z bodu A do bodu B. Díkybohu za metro, s ním problém nemám. Jistotu ztrácím až ve chvíli, kdy dojde na řadu jízda tramvají. Nepamatuju si jejich linky, jaký číslo kam jede a ruku do ohně bych nedala ani za to, kde se přesně co ve městě nachází. Proto v Praze (a v Budapešti už vůbec) nedám telefon z ruky. Je jedno, jestli jsem tou tramvají jela už stokrát. Stejně si nebudu pamatovat kam jezdí. Naštěstí už umím číst v jízdních řádech (což jsem při příchodu do Prahy neuměla. No jo, je to tak), takže si vždycky poradím. S aplikací je to ale přece jen pohodlnější.

Hlavně mi napiš normální smsku, jo?
iMessage. Služba, kterou používám šest let v kuse. Už si ani neuvědomuju, že neposílám smsky, ale píšu si s většinou svých kontaktů přes internet (kromě dědy a babičky). Rázem jsem neměla jedinou zprávu, viber, nic. To, že mi někdo napíše a já hned neodepíšu, není nic zvláštního. Nikdo z nás nemá vždycky čas reagovat ihned. Co teprve, když se k vám ty zprávy vůbec nedostanou. Vy nevíte, že měla přijít a druhá strana nepočítá s tím, že vám nemusela dojít (i když iPhone tvrdí, že zprávu doručil, dost často kecá). Jelikož v Praze trávím několik dní v kuse, vždycky mám narvanej program a chci toho stihnout co nejvíc. Není nic lepšího, než se s někým domluvit a pak mu neodpovídat:D  “Tak proč si nezavoláte” ptáte se? Zavoláme, ale většinou až na poslední chvíli.

“Nedala si nic na Instagram, ani na Fejs, seš v pořádku…?”
…zavolala mi jednoho dne máma. V tu chvíli mi došlo, že něco není v pořádku. Co když spolu už nemusíme komunikovat, protože se všichni vídáme na sociálních sítích? Uvědomujeme si, že na internet dáváme jen to, co sami uznáme za vhodný a že pár posledních příspěvků v řadě nevypovídá o tom, co prožíváme, cítíme, ani co se nám honí hlavou? Neviděli jsme se spoustu let, ale stejně máme pocit, že o všech všechno víme? Není to trochu strašidelný?

A víte co? To je všechno. Nic víc se nestalo, žádný drama se nekonalo. Těch několik dní bez internetu jsem zvládla naprosto v pohodě a nijak závažně mě to nepoznamenalo. Uznávám ale, že je opravdu velký rozdíl mezi odpojením plánovaným (víkend v lese, letadlo, výlet na Island atd) a odpojením neplánovaným (fuck, došly mi data). Člověk má čas se na to připravit a realita odpojení pak není tak bolestná.

“My Google-fu is strong.”
― China Miéville

Je internet droga?
Bez připojení pociťuju stejný pocity, jako když omezuju cukr. První den je naprostý utrpení. S každým dalším dnem je to lepší a lepší, až nakonec zjistím, že internet vlastně, až na několik výjimek, nepotřebuju. Ve finále mi dělá největší problém vrátit se zpátky do svých zajetých postovacích kolejí. Je totiž docela příjemný, neubíjet se tím množstvím nepodstatných informací, který do sebe každej den cpeme. Takže, co myslíte, je internet droga?

Nedokážeme odpočívat.
Jak taky, když se šéf jedním kliknutím přenese na naši vytouženou dovolenou a udělá nám z ní peklo?! Jak chceme odpočívat, když vidíme každej den na sociálních sítích krásný lidi, s perfektně vysportovanejma půlkama, co žijou v naprosto nedostižnejch podmínkách (nebo to tak alespoň vypadá)? Jak můžeme odpočívat, když nám někdo pořád dokola opakuje, jak důležitý je dřít každou minutu našeho dne a makat na sobě jako o život? Není to nejgeniálnější nástroj zkázy, když si sami zvolíme, co chceme sledovat, aby nás to pak neúnavně honilo po všech sociálních sítích? Připomíná mi to trochu hysterickou přítelkyni, která hledá důkaz o vymyšlený nevěře tak dlouho, dokud ho opravdu nenajde. Protože kde je vůle, tam je i cesta, že jo. Vždycky.

Proč nedokážeme žít tady a teď?
Poslední dobou se stalo trendem něco, co mě ovšem znervózňuje ze všeho nejvíc. Říkejme tomu přehnaný pozitivní přístup k životu. Ten opravdový podle mě totiž buď máte, nebo nemáte. To, že vás něco se*e, je přece normální a naprosto přirozený. Neznamená to, že nejste optimista. Pokud ale vidíte věčně vynervovanou blogerku / herečku / zpěvačku, která se na internetu tváří jako sluníčko a s křečí v obličeji, potažmo prstech na klávesnici šíří tisícům svých followers pozitivní moudra na sílu, děsí mě to víc, než parta zfetovanejch klaunů. Hlavně si za žádnou cenu nikdy na nic nestěžovat mi nepřijde úplně v pořádku. Vám jo? (Tím samozřejmě neříkám, že je oukej, být v jednom kuse negativní! Jen to ne, proboha! Chápeme se.)

“You are what you share.”
― Charles W. Leadbeater

Nikdy ze mě nebude dobrá blogerka.
Nechci totiž ve svým volnu chodit na konkrétní místa jenom proto, abych se tam vyfotila. Chci na ně chodit, protože prostě chci. Vyrážím tam proto, abych načerpala energii, poznala fajn lidi a abych tam něco zažila. Nechci svůj život řídit trendy hashtagama nebo nejnovější módou, která se mi ani nelíbí. Chci v první řadě žít kvalitně svůj vlastní život a až pak z něj do světa sdílet střípky toho, o co se chci podělit. Ty nejlepší chvíle si totiž nechávám hlavně pro sebe. Děláte to taky tak? Dokážeme ještě vůbec žít svoje životy jen sami pro sebe – bez srdíček a lajků?

Co tím vším chtěl básník říct?
Chtěla bych, aby jsme přestali být věčně busy, na příjmu a online. Abychom se na chvilku zastavili a vnímali víc sebe, než někoho na internetu, s kým se denně porovnáváme a díky komu se občas cítíme na nic. Podporujme se, přejme si navzájem úspěch a učme se od sebe. Naše generace vyrůstala spolu s internetem, tak si ho nenechme přerůst přes hlavu. Buďme pořád víc teď a tady, než jen 24/7 online.

Co vy? Pociťujete na sobě tlak z toho, že musíte být pořád online, ať už v práci nebo ze svojí vlastní vůle? Umíte se vypnout a užívat si offline život, nebo se celou tu dobu bojíte, co na vás bude čekat, až si zapnete data?

Nejradši bych u sebe na Instagramu zavedla nějakou pravidelnou odstávku. Jeden den v týdnu, kdy se všichni vypneme a budeme si užívat jeden velkej offline. Co na to říkáte? Jak moc vám to přijde na hlavu? 🙂

Mějte se moc krásně a nezapomeňte
You don’t have to post it to prove it!:)

Vaše ∞ Suzi